Firmy nalévají miliony do AI agentů. Připravená je jen hrstka z nich
Nejnovější data z roku 2026 kreslí střízlivý obrázek horečky kolem AI agentů. Šest z deseti podniků do nich investuje miliony, ale jen 15 procent má datové základy, aby autonomní agenty ustálo bezpečně a ve velkém. Osmdesát tři procent firem plánuje agenty nasadit, jenže jen třetina věří, že jejich infrastruktura je připravená. A tam, kde agenty už běží, hlásí bezpečnostní incident skoro devět z deseti. Za nadšenými prezentacemi se skrývá mnohem obyčejnější problém: nepořádek v datech a chybějící pravidla.
Poslední dva roky se v byznysu neslo jedno velké slovo: agenti. AI agenti měli převzít rutinu, samostatně řešit úkoly a proměnit každou firmu na štíhlejší a rychlejší stroj. Peníze tomu odpovídají — podniky do agentní AI sypou miliony a téma nechybí na žádné manažerské konferenci. Jenže čerstvá data z roku 2026 přinášejí studenou sprchu. Za sebevědomými prezentacemi se totiž skrývá nepříjemná pravda: většina firem na AI agenty ještě zdaleka není připravená.
Podle indexu připravenosti na agentní AI od společnosti Fivetran, který vychází z průzkumu mezi 400 datovými lídry po celém světě, investuje do agentní AI miliony šedesát procent podniků. Datové základy, které by autonomní agenty utáhly bezpečně a ve velkém měřítku, má ale jen patnáct procent z nich. Jinými slovy: na každou firmu, která má opravdu připravený terén, připadá zhruba šest dalších, které nasypaly peníze, aniž by k tomu měly pevnou půdu pod nohama.
Propast mezi plánem a realitou
Rozdíl mezi ambicí a schopností ji naplnit se táhne napříč všemi dostupnými čísly. Osmdesát tři procent organizací plánuje nasadit autonomní agenty, ale jen zhruba jedna třetina tvrdí, že jejich infrastruktura je na to připravená. A i tam, kde už agenti běží, to skřípe: podle analýz McKinsey nemá v žádné jednotlivé firemní funkci víc než deset procent organizací agenty skutečně nasazené ve velkém. Většina zůstává ve fázi pilotů a proof-of-conceptů, které se nikdy nepřeklopí do rutinního provozu.
Tento jev má i své jméno — mluví se o „pilotním pekle". Firma spustí působivou ukázku, na které agent zvládne přesně nachystaný úkol, management je nadšený, ale při pokusu nasadit totéž na reálná, roztříštěná firemní data se kouzlo rozplyne. Agent narazí na nekonzistentní záznamy, chybějící přístupy a systémy, které spolu nemluví. A z „revoluce, která nahradí půlku oddělení" se stane další nedotažený experiment.
Data, ne modely, jsou úzké hrdlo
Nejzajímavější na těchto číslech je, kde problém není. Není jím kvalita jazykových modelů — ty jsou dnes bezkonkurenčně nejsilnější v historii. Úzkým hrdlem jsou data. Zpráva Fivetranu shrnuje tři hlavní překážky: investice do AI předbíhají připravenost dat, slabé datové základy dusí výsledky a chybí propojenost mezi systémy. Agent je totiž jen tak dobrý, jak dobrá data mu dáte k dispozici — a pokud jsou roztroušená v desítkách nástrojů, které spolu nekomunikují, ani nejchytřejší model nezázrakuje.
To je pro management možná těžko stravitelné, protože data nejsou sexy téma. Nákup nejnovějšího modelu vypadá na tiskové zprávě lépe než úklid databází a sjednocení přístupů. Jenže právě tahle nezáživná práce rozhoduje o tom, jestli se z agentní AI stane přínos, nebo drahá hračka. Firmy, které do pořádku v datech investovaly už dřív, teď sklízejí náskok — agenty nasazují rychleji a s výrazně nižším rizikem.
Bezpečnost, na kterou se zapomíná
Druhá slepá skvrna je bezpečnost. Autonomní agent není pasivní chatbot — samostatně jedná, volá nástroje, čte a mění data, někdy i posílá objednávky nebo e-maily. Tím se z něj stává úplně nový typ rizika. Data to potvrzují nemilosrdně: mezi firmami, které agenty nasadily, zažilo aspoň jeden bezpečnostní incident osmaosmdesát procent z nich. Přitom schopnost detekovat takzvané prompt injection útoky, kdy podvržený text agenta obelstí, mělo jen čtrnáct procent organizací a zdokumentovaný postup pro řešení incidentů s agenty mělo pouhých osm procent.
K tomu se přidává slabé řízení. Podle průzkumu Deloitte má vyspělý model správy autonomních agentů jen zhruba každá pátá firma — jedna z pěti. Zbytek nasazuje nástroje, které samy jednají, aniž by měl jasně nastavené, kdo za jejich rozhodnutí odpovídá, jaké mají agenti oprávnění a co se stane, když se něco pokazí. To je rovnice, která se dřív nebo později nevyplatí.
Co s tím může udělat česká firma
Ze všech těch čísel plyne pro podnikatele překvapivě povzbudivý závěr: nejste pozadu, i když ještě agenty nasazeného „všude" nemáte. Naopak — připravená je jen menšina a náskok si dnes buduje ten, kdo místo honby za nejnovější hračkou udělá nudnou, ale zásadní práci. Konkrétně to znamená tři věci: dát do pořádku data a jejich propojení, nastavit jasná pravidla, kdo a co smí agent dělat, a od začátku počítat s bezpečností, ne ji řešit až po prvním incidentu.
Pro menší a střední firmy, které tvoří páteř české ekonomiky, to má i praktickou výhodu. Nemusejí soutěžit s korporacemi v počtu nasazených agentů, ale mohou vybrat jeden nebo dva jasně ohraničené procesy — třeba zpracování faktur, třídění poptávek nebo přípravu reportů — a na nich agenta pořádně zavést včetně dat a kontrol. Malý, ale funkční a bezpečný agent přinese víc než deset velkolepých pilotů, které skončí v šuplíku.
Rok 2026 tak není o tom, jestli AI agenti fungují — technologicky fungují dobře. Je o tom, jestli je firmy dokážou nasadit odpovědně. A právě v této nenápadné disciplíně, kde nerozhoduje síla modelu, ale pořádek v datech a jasná pravidla, se v příštích měsících rozdělí trh na ty, kdo z agentní AI opravdu vytěží, a na ty, kdo o ní budou dál jen mluvit na konferencích.